Your stories

Books are the quietest and most constant of friends; they are the most accessible and wisest of counsellors, and the most patient of teachers. Charles W. Eliot

Harry Potter and Differences of Time

1. kapitola

po dlouhé době...se mi někde ztratila v PC, ale udělala jsem pořádek, tak je tady;)

Kapitola první – Kámen mudrců

 

Harry pomalu otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe, na pevnou kamennou podlahu, zdi, strop? Nebyl jenom před chvilkou na trávníku před Bradavicemi? V tu chvíli zjistil, že se vznáší. Jeho oči se rozšířily. Ano, dozajista se vznášel, kousek nad zemí, a byl…průhledný? Byl snad duch? Merline, on byl! Ne, tohle není, co chtěl, chtěl vidět Hermionu a Rona a …a…všechny.

Kde to sakra byl? Všechno bylo úplně rozmazané; věděl, že je někde uvnitř, ale to bylo tak jediné, co věděl. Harry potřásl hlavou. Netrvalo to dlouho a jeho pohled se brzy rozjasnil. Znovu se kolem sebe rozhlédl. Místnost, ve které byl mu připadala nechutně známá, ale nemohl ji zařadit. Letmo pohlédla na dveře před sebou a ztuhnul, jeho přízračné oči se v šoku ještě víc rozšířily.

„Jak to sak…“zeptal se nahlas a jeho hlas se rozlehl komnatou.

Před ním na zemi ležel malý černovlasý chlapec. Znal toho chlapce, proč toho chlapce znal? Harry se snesl níž, aby se na něj mohl blíže podívat, to bylo ve chvíli, kdy zaznamenal to zrcadlo. Zrcadlo z Erisedu; to jméno se mu vynořilo odnikud a s tím ho zaplavily další vzpomínky na jeho minulost. Naposledy, když tohle zrcadlo viděl, bylo… Úsměv, který se formoval na Harryho rtech, opadl… bylo v komnatě, kde byl ukrytý Kámen mudrců.

Právě v tomto okamžiku mu to došlo, ale to nemohlo být možné. Podíval se znovu dolů na chlapce a věděl, že je to pravda. Byl v minulosti! Ten chlapec byl on! Slyšel, že když zemřeš, před očima se to zjeví celý život, ale tohle bylo zatraceně směšné! Vznášel se nad svým jedenáctiletým já! Byl tenkrát doopravdy malý…

Harry potřásl hlavou, aby si pročistil své míhající se myšleny. „Merline, být duchem je tak rozčilující. Hermiona by tohle nenáviděla…“ vypustil Harry, myslíce na svoji kamarádku, která zemřela předním. Harry krátce zavřel oči a pak je znovu otevřel. Potřeboval zjistit, co se stalo. „Jestliže jsem nad sebou v komnatě Kamene mudrců, pak to může znamenat…?“ Ano, Kámen mudrců byl pořád tady, sevřený v chlapcově malé dlani. Ale kde byl Brumbál?

Harry se znovu rozhlédl kolem sebe. Neměl by tu Brumbál už být? Neřekl mu snad, že přišel právě včas, aby od něj Quirrella odtrhnul? Harry se najednou zajíkl a odlétl nazpět když uviděl další ležící tělo, ne moc daleko od jeho vlastního.  

„Profesore Quirrele?“

Muž měl po celém těle popáleniny. pořád se z něj kouřilo a škaredě popálenou tvář měl v popálených rukou. Temný pán už zmizel, věděl to, protože profesor ležel tváří k zemi na kamenné podlaze, mrtvý.

Harry pokrčil obočí. Zabil ho? Harry si teď na to vzpomínal, matně, ale proč mu to Brumbál neřekl? A proč si na to nevzpomněl dřív? Brumbál mu slíbil, že už před ním neskrývá žádné tajemství. Těsně před svou smrtí přísahal, že… Lhal mu! Harry si zlostí dupl; i když to bylo ve vzduchu, udělalo se mu jen o trochu lépe. Místo toho si sedl do tureckého sedu a ruce si založil na hrudi.

Kdyby se nevzbudil jako duch, netrucoval by teď, ale zrovna v tuhle chvíli se o to nestaral. Teď by měl být se svými rodiči a kamarády. Měli by si povídat o tom jak žili a jak je to lepší, být mrtvý. Ale ne, on se stal duchem a navíc ještě očividně v minulosti.

Znovu se podíval dolů na Quirrella a zamračil se. Kdyby věděl, že už předtím zabil Quirrella, neměl by potom takový problém zabít Voldemort. Když by se to dozvěděl, asi by z toho byl traumatizovaný, ale vyrovnal by se s tím. Místo toho ho to stálo smrt nejlepších přátel, rodiny a mučení předtím, než k tomu získal dostatečnou sílu vůle a nakonec během toho zemřel. Celou dobu věděl, že nemůže přežít jejich konečný střet a zjevení Zmijozelova meče v ruce Temného pána mu tuhle myšlenku jenom potvrdilo. Harry se zamyšleně rozhlédl kolem sebe. Proč se vlastně vrátil do minulosti jako duch? Co by vlastně mohl změnit jako duch? Harry si projel průhlednou rukou průhledné vlasy a povzdechl si.

O půl hodiny později se ještě pořád vznášel nad svým jedenáctiletým já a čekal než přijde Brumbál a vysvětlí mu, proč tam sakra byl. Také čekal až se jeho mladší já probudí, ale něco mu říkalo, že se tak v brzké době asi nestane a on nevěděl co si o tom má myslet. Nakonec se rozhodl vůbec o tom nepřemýšlet.

Místo toho Harry strávil ten čas učením nových triků jako duch. Mohl vyčarovat karty. Právě prohrával v Solitaire, nic se v tom nezměnilo. Dokonce ani s kouzelnickým balíčkem nevyhrál. Jak čas ubíhal jeho mysl se stále více zamotávala. Posledních deset minut vedl ve své hlavě teologickou debatu. Pořád ještě nerozuměl konceptu Nebe a Pekla. Jeho přízračné mysli to prostě nedávalo smysl. Například, když bude podvádět v Solitaire jako duch, dostane se do Pekla? A kdyby ano, neměl by tam Protiva být už hodně dávno za všechny ty problémy, co způsobil?

 

Harry se pro sebe zahihňal a potřásl na svými nepoužitelnými myšlenkami a nechal svůj balíček karet zmizet. Podíval se dolů na svůj mladší klon a uviděl něco, co předtím nezaznamenal. Kámen Mudrců byl nakřáplý, skoro rozdrcený. Harry napřímil hlavu a slétl trochu níž, aby se mohl lépe podívat. Když to udělal, podíval se při tom do zrcadla. Také bylo roztříštěné. Bylo to tak i předtím? Ano, jenom si toho nevšimnul. Zvědavě se podíval zpátky na kámen a uviděl, že střípky kamene byly zaraženy do pravé dlaně jeho mladšího já.

„Au,“ tak tohle se rozhodně posledně nestalo, nebo ano? Co když tu byly ještě další věci, které před ním Brumbál utajil? Řekl, že kámen byl zničen, i když nikdy neřekl jak.

Pořád ještě zvyklý na smrtelnou podobu a zvědavý jak peklo, Harry instinktivně vztáhl ruku a strčil do ruky svého mladšího já. Ani na okamžik nepomyslel na ucuknutí, když mu ruka projela rukou mladého Harryho i kamenem. Kámen zazářil temnou červení, krvavou rudou a dokonce dřív než zaregistroval pocit pálení, který cítil, najednou byl Harry tažen ke svému mladšímu já, s očima rozšířenýma a pohledem překvapení na tváři.

 

***

 

Harry se bleskově vzpřímil na posteli s očima rozšířenýma jak nejvíc to šlo, těžce dýchajíc. Něčí ruka se jemně dotkla jeho ramene a on ucuknul a vyskočil z postele, potom se otočil kolem dokola. Sáhnul po své hůlce v pouzdře na levém předloktí, bez které nebyl od té doby, co Hermiona a Ron zemřeli, ale nebyla tam stejně tak i pouzdro.

„Co…kde?“ zajíknul se Harry a potom vzdechnul nad svou hrudí, když na něj zaútočily vzpomínky. Zabili ho. Stal se duchem… On…měl…

Harry pomalu zvedl své malé třesoucí se ruce do úrovně očí a udiveně se na ně zadíval. Nebyly to jeho ruce, ale přesto byly, jenom o dost mladší a neviděl žádné z jizev, které míval a používal všechny prsty, měl zase všechny své prsty! Harry se pomalu podíval na zbytek svého těla.

„Jak to sakra?“ zašeptal a naráz znovu nadskočil, když se nějaká ruka dotkl jeho paže. Instinktivně uskočil pryč, jak přetrvávající instinkty převzaly vládu nad jeho šokovanou myslí. Ani se nepodíval, kdo to byl, když se koncentroval na shromáždění magie kolem něj na seslání bezhůlkového kouzla.

„Harry, jsi v pořádku?“ zeptal se velice známý hlas ustaraně. Harry ztuhnul.

„Brumbále…?“ zašeptal Harry prosebně, oči ještě stále rozšířené šokem. To nemohl být on. Harry potřásl hlavou a ucouvnul. On byl mrtvý; viděl ho umírat. Ale jestliže byl doopravdy v minulosti – Všichni budou naživu! Harry zašilhal a upřel oči na starého kouzelníka. Byl to on!

„Nemožné,“ potřásl Harry znovu hlavou. Rukama se chytil za hlavu a pevně přitisknul víčka na oči.

„Tohle není reální. Tohle nemůže být pravda,“ hádal se sám se sebou.

„Pane Pottere, co děláte venku z postele?“ zavřískla madame Pomfreyová z druhé strany nemocničního křídla a Harryho hlava při tom zvuku vystřelila vzhůru.

„Madame Pomfreyová?“ jestliže byla i ona naživu, znamenalo to že…? „Hermiona, Ron!“ Harry skoro zařval a bosky sprintoval ke dveřím ošetřovny. Neuběhl dál než dvě stopy, když zjistil, že se nemůže dále hnout. Snažil se ze sebe setřást svazující kouzlo jak mu to Remus ukázal po Brumbálově smrti, ale nemohl vyvolat dost energie potřebné na překonání kouzla. Hněv pronikl všemi jeho smysly a slzy se mu vehnaly do očí, když si těžce vzpomněl na tu noc, kdy nemohl zabránit Brumbálově smrti, protože nebyl dostatečně silný.

„Harry, uklidni se. Ujišťuji tě, že slečna Grangerová a pan Weasley jsou oba v pořádku a velmi se jim uleví, že jsi se konečně probral. Strašně se o tebe báli.“

Harry si uvědomil, že je volný téměř okamžitě a klesl na kolena, když vzpomínku za vzpomínkou na poslední měsíce zaplavily jeho mysl. Znovu si přitisknul ruce k hlavě jako by se pokoušel je zastavit a z těla mu začaly unikat vzlyky. Myslí mu proběhly povinnosti, které dostával ve škole, jako krutá připomínka následujícího zklamání kouzelnického světa. Smrt jeho přátel následovala smrt rodičů; jeho podrobení a Ginnina smrt; poslední kapka! Nemohl žádnou z nich dostat z hlavy pryč. Chtěl, aby to všechno přestalo. Nechtěl si pamatovat nic z tohohle! Proč prostě nemohl zůstat mrtvý!

Harry křičel a mlátil pěstmi do kamenné podlahy, magie vytryskla do každého místa, kam jeho pěst udeřila a pavučinové praskliny se objevily v kameni. Natáhl jeden hluboký nádech, aby se uklidnil a pak další. Kousek po kousku pak uplatňoval svůj omezený trénink Nitrobrany. Nadával na Nitrobranu, ale mohl ji použít alespoň k získání kontroly nad sebou a na dostatečné uklidnění ke zhodnocení situace.

„Uklidni se, Harry,“ řekl si. „No tak, u Salazara, kontroluj se.“ Udělej to, jak by to udělala Hermiona, mysli logicky. Jsi v minulosti; to víš. Nevíš, jak ses sem dostal a nevíš proč. Prostě to akceptuj a přizpůsob se tomu jako si to vždycky dělal v tom svém ubohém životě!

„Harry, prošel jsi hrozným utrpením, ale musíš se teď uklidnit. Všechno už je v pořádku,“ řekl Brumbál konejšivě se znepokojením v hlase. Tentokrát se Harryho nedotknul a ponechal si odstup, Harry mu za to byl vděčný.

Za několik okamžiků Harry uklidnil své srdce. „Jsem v pohodě. Jsem v pohodě,“ opakoval Harry a pokyvoval hlavou a najednou mu něco v hlavě začalo dávat smysl…prostě to zaklaplo na správné místo.

„Ten kámen!“ prohlásil a potom ihned omdlel.

 

***

 

Když se Harry konečně probral, bylo to do hádky jeho dvou nejlepších přátel. Slabě se ušklíbnul nad tím pohledem, nebylo to jenom tím, že byli naživu; byl to ten samý starý Ron a Hermiona, nikdy se nezmění. Harryho oči posmutněly a jeho rty se zamračeně stáhly. Měli by se změnit, měli by se k němu obrátit zády, když se je od sebe snažil odehnat, ale oni se neobrátili a zaplatili za to vysokou cenu.

Mírně se pousmál, když pokračovali v hašteření. Byli tak sladcí; skoro zapomněl, jací byli v tomhle věku, jací byli všichni, tak nevinní, tak bezstarostní…

„A od teď už to bude jenom horší,“ Harry zamumlal, pak potřásl hlavou a zívnul. Jeho přátele se stále hádali, nehledíce na něj. Protáhnul se; cítil se, jako by mu vyrvali všechnu energii a pak šoupli zase zpátky. Možná se tak cítil, protože jeho duše prošla něčím takovým.

Harry se cítil trochu pohrdavě nad tou myšlenkou, že mu to bude trvat navždy dostat zpátky všechny ty svaly, které si vypěstoval, nic neříkaje o magii. Ach, dobrá, jeho přátele byli naživu. On byl naživu. Nějak mu osud dal druhou šanci na život a on ji nehodlal promrhat, i když se musel divit, proč?

Harry se natáhl pro brýle na stolku vedle sebe, ignorujíce pocit brnění procházející jeho končetinami, jako kdyby dlouho spaly a teprve teď se probudily. V tu samou chvíli zašmátral po své hůlce. Jeho ruka téměř okamžitě ucukla znechucením. Zlomil tuhle hůlku po tom co Ginny… Harry potřásl hlavou, aby si ji vyčistil. Ještě se to nestalo. Mohl by tomu zabránit…ale nebylo změnění linie času nebezpečné? nebylo to, co mu Hermiona říkala? Co by se mohlo stát, kdyby udělal to, co by se stalo? Všechno by se mohlo změnit.

Harry byl tak zažraný do svých myšlenek, že nezaregistroval, že se Hermiona s Ronem přestali hašteřit, dokud Hermiona nevypískla jeho jméno a neomotala ruce kolem něj. Harry byl nyjednou vytržen ze vzpomínek a krátce objal zpět dívku s huňatými vlasy.

„Oh, Harry, byli jsme si jistí, že..“

„Umírám,“ dokončil za Hermionu Harry plochým tónem před tím, než se mohl zastavit. Ron a Hermiona jenom s odvrácenými pohledy přikývli. Harry zjistil, že tím jediným slovem vytáhl na povrch jejich největší obavu a rozhodl se, že je potřeba trochu zlepšit náladu jeho přátel s mladou myslí. Měl by si příště dávat pozor na to, co říká.

Harry se přinutil trochu usmát. „Ale notak, sem v pohodě, podívejte, žádné zlomeniny nebo tak něco..“ Ti dva se zasmáli jak se Harry divoce rozmáchl rukama kolem. „Teďka kdybych ještě mohl udělat něco se svým zrakem, mohl bych, co já vím, koukat na Crabba s Goyla a použít hlas měnící kouzla.“

„Vážně, Harry, ještě jsme se tohle kouzlo neučili. Nebudeme se to učit až do pátého ročníku, kdy budeme skládat Náležitou kouzelnickou úroveň,“ poučovala ho Hermiona když mu podávala jeho brýle.

„Prosím tě, neříkej mi, že už se začínáš připravovat na NKU už teď. Jsme teprve v prvním ročníku Hermiono, máme ještě další čtyři roky na to, abychom se o nezačaly starat,“ stěžoval si Ron.

„Ach, vážně, Ronalde, nikdy nemůžeš být připraven příliš,“ řekla nazlobeně a založila si ruce na prsou.

„Víš, ona má pravdu. Nikdy nejsi připravený příliš,“ řekl Harry se vzdáleným pohledem v očích. Oni všichni mohli být trochu víc připraveni…

„Neříkej mi, že jsi na její straně,“ reptal Ron. Hermiona se na Rona zamračila a Harry se naplno rozesmál. Ti dva se na něj skepticky podívali, ale před tím, než stihli cokoliv říct, vstoupil do nemocničního křídla Brumbál. Harryho úsměv na chvilku opadl, když si vzpomněl jak byl ředitel sražen kletbou smrti od Snapea; tak slabý, tak zranitelný.

„Ach, Harry, už jsi vzhůru. Všechny jsi nás docela vyděsil,“ řekl Ředitel a jeho oči vesele zajiskřily. Harryho úsměv se rozšířil. Postrádal tyhle oči. Naposledy viděl Brumbálovy oči takhle jiskřit v den kdy zemřel, předtím, než vypil ten lektvar, aby se dostali k falešnému viteálu. Harry se zadržel před tím, než se znovu ponořil do vzpomínek. Vzpomínek na události, které se ještě nestaly, připomněl si.

„Dobrý den, profesore. Za to se omlouvám, jak dlouho jsem byl v bezvědomí? Poslední, na co si pamatuji bylo…“ Harry se zastavil; tak docela dobře nemohl říct, že poslední na co si pamatuje je, že byl duch a dotknul se svého mladšího těla a že se potom probudil a měl záchvat paniky v nemocničním křídle. „P-poslední věc, na kterou si pamatuji bylo, jak se mi  profesor Quirrell snažil sebrat kámen,“ lhal Harry co nejvěrohodněji mohl, bez toho, aby se na Brumbála podíval, jenom doufal, že ho jeho zamračení neprozradilo. Nikdy nebyl dobrý ve lhaní Brumbálovi, vlastně komukoli.

„Čtyři dny. Přišel jsem právě v čas, abych ho od tebe odtrhnul…“ Harryho zamračení se ještě prohloubilo, když jím najednou proběhl závan hněvu. Lžete, Harry si pomyslel. Byla to i minule lež? „Bál jsem se, že jsem mohl přijít pozdě.“ Přišel jste.

„Málem jste přišel,“ Harry zamumlal, když jsi vzpomněl, co řekl minule a zopakoval to. Byl si jistý, že jeho mladší já muselo zemřít; to byla jediná možnost, na kterou Harry přišel, která by mu dovolila vstoupit do těla jeho mladšího já. „Nemohl jsem ho už udržet od kamene dál,“ řekl Harry monotónním hlasem.

„Nešlo o kámen, chlapče…“ Harry se nedobrovolně napjal. „…málem – to úsilí – málem tě to zabilo. Na jeden hrozný okamžik jsem si myslel, že už jsi mrtvý.“ řekl Brumbál vážně. „K tomu kameni, byl zničen.“

Harryho oči se rozšířily; samozřejmě, zničil ten kámen, alespoň tentokrát, nebyl si jistý jak, ale zničil. V tu chvíli pomyslel na chudáka Nicolase Flamela a jeho ženu. „Vážně, profesore, nechtěl jsem. nevím, jak se to stalo. Myslím, že to bylo když jsem – ale tohle jsem nechtěl. Doopravdy jsem nechtěl,“ řekl Harry, najednou rozrušený, „- a to zrcadlo, to bylo jenom…“ mumlal, nedívajíce se na nikoho, ale zároveň na všechny.

„Harry, prosím, uklidni se. Nebyl jsem si vědom toho, že si to pamatuješ.“

Harryho oči ztvrdly a on je sklopil a podíval se na své ruce; zabil Quirrella. Harry se najednou divil, jestli mu tohle Brumbál taky utají. Po chvíli, kdy Ředitel zůstal zticha, Harry vyslovil tu otázku. Ale zjistil, že je těžké připustit, že vědomě zabil někoho jiného než Riddla. „Neřekl by jste mi to, kdybych si na to nevzpomněl, nebo ano? Neřekl by jste mi, že jsem zabil…“ Harry si schoval tvář do dlaní a jeho hlas utichnul. Slyšel, jak se po tom výroku jeho přátelé zajíkli.

„Doufal jsem, že si to nebudeš pamatovat,“ řekl Brumbál vážně. „Vzít život je pokaždé těžké a zít s tím potom taky,“ řekl melancholicky a položil Harrymu ruku na rameno. Harry sebou mírně trhnul když se Brumbálova ruka nejistě přiblížila ke spodní části jeho krku, ale neodtáhl se. Nebyl v minulosti; ta jizva po kletbě tam ještě nebyla.

Hermiona i Ron byli oba ztuhlí šokem. Harry pomalu zvedl hlavu a podíval se na své přátele, nejdůležitější lidi ve svém životě, dokonce i když tak mladé, jako teď. „Nezlobíte se na mě, nebo snad ano?“ směřoval Harry otázku na své tiché přátele.

V Hermioniných očích se objevily slzy a Ronův výraz ztvrdnul. „Samozřejmě, že ne, Harry. Udělal jsi, co jsi musel,“ řekl Ron neústupně. „My všichni.“

 „Ron má pravdu. Mohl jsi ze-zemřít, že ano,“ popotáhla Hermiona a utřela si slzy.

Harry chtěl říct, že zemřel, že nebyl ten jejich Harry Potter; byl z budoucnosti tak bezútěšné, že by ji nikdo nechtěl zažít. začínal se cítit trochu provinile, že zaujal místo jejich Harryho, jako kdyby to byla jeho vina, ale potom zjistil, že byl vlastně jejich Harry, měli stejnou duši, stejnou minulost.

„Pokud nechceš, aby někdo věděl, co se tam dole stalo, my to neřekneme nikomu,“ řekl najednou Ron a Harry se pousmál. Tohle byl ten důvod, proč byli jeho přátelé; pokaždé ho přijali, nezáleželo na tom, co se stalo.

Harry už byl na cestě přikývnout jeho návrhu, když Brumbál promluvil.

„Myslím si, že to tak bude nejlepší pane Weasley. Harry má až tak dost pozornosti. Věřím, že bude nejlepší, když o tom nebude vědět nikdo, dokonce ani vaši rodiče.“ Brumbál se pronikavě podíval přes svoje brýle nejdříve na Rona a potom i na Hermionu. Ti dva na oplátku přikývli. Brumbál se na ně usmál. „Tak, teď bychom měli Harryho nechat na chvíli odpočinout, nebo ne?“

Hermiona silně objala Harryho před tím, než odešla a Ron ho poplácal po zádech. Brumbál počkal, než ti dva odešli a pak se s vážným výrazem obrátil k Harrymu. Harry vzhlédl k věkovitému Řediteli, najednou naštvaný na toho starého muže.

„Proč jste mi lhal? Je tu ještě něco, co mi neříkáte? V-Vol-“ Harry sebou trhnul a zaťal zuby, když jím projela bolest; možná tu pořád byla ta kletba… Harry lítostivě upravil svou větu. „Vy-víte-kdo, on…“

„Říkej mu Voldemort, Harry.“ Harry se hluboce nadechnul, jak mu další záblesk projel páteří a potřásl hlavou aby uvolnil tu bolest.

„Ne, a nechtějte to po mě už nikdy,“ řekl Harry stroze. Brumbál se na něj starostlivě podíval, ale Harry přerušil veškeré otázky, které mohl mít. „Řekl, že moje matka zemřela jenom proto, že mě chránila. proč po mě vlastně v prvé řadě šel? Byl jsem jenom dítě!“

Harry se rozhodnul, že hraní bezpečně podle časové linie může vyhodit z okna. Chtěl vidět, jestli před ním bude Brumbál schovávat Proroctví, i když se na něj přímo zeptá. Věděl, že to změní budoucnost, ale nestaral se o to. Sral na budoucnost. Ještě se nestala. Mohla se změnit. Mohl by ji změnit!

„Harry, je tu něco, co ti nemůžu říct, ještě ne…“

„Myslíte si, že jsem příliš mladý, že? Myslíte si, že se s tím nevyrovnám, ať už je to cokoliv,“ obviňoval ho Harry. „Dobrá, já ano. Mám sice jenom s-jedenáct, ale nejsem normální jedenáctiletý-“ Brumbál zvedl ruku, aby ho umlčel a Harry se uvolnil, že nezachytil jeho přeřek.

„Harry, když ti madame Pomfreyová měnila oblečení, zaznamenala několik jizev, jizev, které nemohly pocházet z normálních dětských zranění. Dvě z těchto jizev byly čerstvé a vznikly někdy během posledního měsíce, nebo tak.“

Harry se zmateně podíval na Brumbála, o čem to mluvil? jediné jizvy, které v jedenácti měl, kromě té od kletby, bylo několik stěží rozeznatelných, které získal během let od svého strýce a bratrance.

„Jaké jizvy,“ zeptal se Harry tiše a při tom pomyslel na jizvy, které získal před tím, než zemřel. Několik z nich si způsobil sám, ale ne tolik jako těch, které získal od Temného Pána. Vlastně, jedna z nich byla bolestivou připomínkou toho, proč už nemůže vyslovovat jeho jméno, nebo dokonce na něj jen pomyslet. Mohla by to být jedna z těch jizev? Ale ne, tu měl pořád pod maskou; kdyby byla vidět, mohl by vyslovovat jméno Temného Pána.

„Tyhle jizvy, Harry,“ řekl Brumbál vážně a vyhrnul mu rukávy pyžama na pravé i levé ruce. Hrry se podíval dolů na dlouhé úzké jizvy na svých předloktích a jeho už tak bledá pokožka ještě více zbělela. Tohle byly jizvy, které si sám udělal mečem Godrika Nebelvíra a Salazara Zmijozela. Byly to prokleté jizvy, které ho očividně následovaly i do minulosti, ale magie, kterou díky nim získal, kam se ta poděla? Harry ji tu necítil.

Harry potřásl hlavou a odvrátil hlavu od Brumbála, když od něj odtáhl své ruce a schovával před ním krvavé rituální jizvy. Co by měl Brumbálovi říct? Že neví, jak k nim přišel. Dokonce i kdyby to řekl s tím nejdrzejším výrazem, jakého byl schopen, Ředitel by ho prohlédl. Způsobil si je sám, aby se stal mocnějším a ta síla ho málem zničila.

„A ještě tahle, Harry,“ natáhl se Brumbál a dotkl se zadní strany jeho krku. Harry zakřičel v agonii a uskočil od něj, pryč z postele až na druhý konec ošetřovny.

„Ne!“ Harry zařval a se supěním bolestí se sesunul podél zdi, kolena si přitáhnul k hrudi, roztřesený následkem šoku. „Ne..“ zašeptal zhluboka dýchajíc.

Brumbál k Harrymu klidně přešel. „Kde jsi přišel k těmhle jizvám, Harry?“ zeptal se jemně a kleknul si vedle něj se starostí v hlase i očích.

Harry vzhlédl ke starému muži, ale nepodíval se do jeho modrých očí, které ztratily svůj obvyklý třpyt. „Udělal jsem si je sám. Potřeboval jsem to. Prosím, nechci o nich mluvit.“

„Tahle – ta na tvém krku, to je jizva po kletbě. Jak si k ní přišel, Harry?“ Zeptal se Brumbál jemným i když dožadujícím se hlasem.

Harry před Brumbálem sklopil zrak. „Já – Od Vol…“ Harry spolkl kletbu. „Vy-víte-koho,“ vyplivl a pak vyskočil na nohy. „Nechci o tom mluvit!“

„Harry…“

„Nechci o tom mluvit!“ zopakoval Harry, skoro křičel. „Prosím, nechejte mě. Jsem v pořádku, ty na mých rukou už se nebudou opakovat a – a na té na mém krku nezáleží…“

Brumbál vypadal, že bude ještě protestovat, ale potom si těžce povzdechnul.

„Tak dobrá, domnívám se, že madame Pomfreyová ti řekne, že jsi v pořádku a budeš moci jít na závěrečnou hostinu.“ Brumbál byl na odchodu z nemocničního křídla, ale před dveřmi se ještě zastavil a otočil zpátky. Harry uviděl něco, co mohlo být popsáno jako zklamání v jeho věkovitých očích.

„Až budeš připraven o tom mluvit, víš, že tu budu a vyslechnu tě,“ řekl Brumbál a odešel.

„Ne, nebudete,“ zašeptal Harry a překvapivé slzy mu stékaly po lících, když sledoval, jak odchází. „Ale budete. Nenechám vás znovu zemřít, ne když tomu můžu zabránit.“

 

 

A/N: Tak tady to je, první kapitola a příběh konečně začíná.

Prolog       2. kapitola
Poslední komentáře
24.10.2010 20:16:29: prosím novú kapču smiley ak by si chcela pomáhala by som ti v preklade :) i keď sama prekladám :D...
11.05.2010 11:19:11: Krásnej překlad=o) A ta povídka zatím vypadá zajímavě, tak doufám, že brzo bude další kapitolasmiley J...
 
All these stories belongs to its rightful owners, I own nothing and have no benefit from their work.